Granada a Alhambra

Budu zde sdílet své zápisky z cesty na španělský jih (Andalusie). Začínám v Malaze, ale k té netřeba psát nic delšího, než že jsem si užil moře a noční život. Mou duší až cosi hýbe, když se blížím Granadě.

Prvotní dojmy v polospánku v autobuse těsně před Granadou: dřív kolem Granady moře. Dávné místo jakoby už za Atlantidy. Zvláštní frekvence místa, jakoby elfí i peruánská. 

U katedrály (de Granada) dojem: nejsem tu poprvé. Jsem tu doma. (Ve Španělsku se celkově cítím jako doma, uvolněně, vzhledem k zemi i k lidem).

Podoba Granady s Arménií: podnebí (suché, horké léto a chladnější zima), panoramatické hory se sněhem na obzoru (Sierra Nevada / Ararat), granátové jablko jako symbol. Archetyp: Prvotní zahrada (Eden). Ke stejnému archetypu patří ještě Tolkienova citadela v Minas Tirith / Anor (věž Slunce) pod úpatí Ered Nimrais (Bílých hor) z knihy Pán Prstenů.

Sedím v parku u fontány a Japonec s dlouhými vlasy brnká flamenco. 

Z hlubokého klidu ke mě vystupují vjemy, vnitřní kvality prostoru Granady: vzpomínky na věčnost, fotografie věčnosti. Intenzita teď ztracená v bezčasí. Čas je jen mlha a v ní se tyčí klenot. Mák, makové zrno. Být  uvnitř  máku. Krása prodlévání. Čas zahnutý jako dým. Čas jako vlnité vlasy zčesané za uši. To je vnitřní kód zdejšího prostoru, nesouvisi to s tím, co tu vidíte. Něco takového musí být i v Peru, Cuzco, v Novém světě. (Kam španělští vojáci vpadnou po dobytí Granady. Jakoby hledali tentýž archetyp stále znovu). Čerň koňského ohonu. Bohatství jiného  druhu. Sem se vrátíš, jako do víru, kudy odtéká čas. Je to trochu zdravé, trochu nemocně opojné. Čas rozmažeš jako černou tuš, jako křídu nad obočím. Je to něžné Pluto. Hebkost sametu a kovovitost podkovy na dláždění. Vznešené profily v hedvábném klidu. Bohatství,  které nic nestojí, umíš-li se odevzdat klidu, tak, že zmizíš. Každý pohyb z tohoto klidu je jen ornament. Drak, který sní a nevíš, zda je živý či mrtvý. Nic nemusíš... ale můžeš žít rozmařile. (Užij si tuto větu několikrát za sebou. Jedině tak pochopíš bohatství, které tu prýští.)

Všechno, co běží na plátně života, jste už někde někdy viděli. Život je vzpomínka. Plamen je živ. Největší rozkoš je zdarma. 

Jste to, co jste měli být.  Jste tam, kde jste meli být.  To je domov. To je Eden. To je granátové jablko. Jednota identity a místa. 

Nic nikomu nedlužíš. Oprosť se od toho. To je stav bohatství.  Vychutnej si ho. Z Edenu lze vyrážet na výpravy, ale vzniknou jen ornamenty: no gain, no loss, actually. Nikde není velký nález, ani velký trest. Právě To je dar stvořitele.  Tento klenot, tento prostoročas, do něhož jsi vsazen, jako jadérko do granátového jablka. Největší dobrodružstvi se uz stalo: byl jsi zrozen. A nyní propukáš v květ hmoty.

Jen odsud, z Granady, dává smysl reconquista a dobytí Nového světa jako jedno velké prázdné nic namalované na křídlech čarokrásného motýla. Nebylo co získat, nikdy nebude co získat, svět vždy spočívá v božské vším těhotné nule a jen pokud to víme, lze podstoupit všechna dobrodružství světa. 

Conquistadoři si mysleli, že dobyli Granadu, ale na jiný způsob dobyla svým mámivým kouzlem ona je, a tak její kouzlo nakonec vtiskli latinské Americe. Ona jim vzala duši. Jako když zabijete krásnou dívku a už ji máte po zbytek života před očima.

Alhambra z dálky

Alhambra je zlatý řez mezi islámem a křesťanstvím, jejich randes-vouz. Zasněžený horský hřbet a silueta Alhambry k sobě něžně lnou jako dvě melodie, jako dva milenci na lůžku. Jedno je odrazem druhého, jako by nebe bylo hladinou jezera. Posvátná skutečnost a sen splývají jako fata morgána. Dva břehy se hladí navzájem. Někdo vám natočil zmrzlinu a vy nevíte, zda ji smíte sníst. A tak raději čekáte a ani nedýcháte. A horský hřbet chladí rozpálené cihly jako citrónový sorbet. Horkost a sníh, pot a led, květy a fontány.

Ta krása vám tyká, protože leží jako milenci na lůžku a tak je jako vy. Je horizontální a uvolňující. Kdežto katedrály vám z vertikálního napětí vykají; říkají, že vy nejste jako ony. 

Katedrály jsou vznešené a nedostupné, dlí na druhém břehu, ale Alhambra je vznešená i intimní, i na dotek, i na ochutnání. I kdyz hledíte do věčnosti, smíte být lidmi, smíte jíst, pít, smát se a plakat. Její bůh má rád sladké fíky z Baghdádu, co na jazyku tají jako med.

A to Alhambře katedrála neodpustí, a tak sem vtrhne a roznese ji na kopytech. 

Nakonec však poklekne u jejích nohou. Na úpatí jejiho kopce. 

Neboť v dočasnosti hrubé poráží jemné, ale ve věčnosti jemné poráží hrubé.

A někde si dají rande-vouz ve sladkém prolnutí.

Uz jsi mi stokrát milá, Granado.

Sedím o půlnoci na vyhlídce nad městem a opírám se o vyhřátou zeď. Mám zavřené oči a cítím,  že Granada se nedá dobýt. Granada je místo v našem srdci, kde můžeme spočinout a cítít se doma. Spojení srdce a země (první čakry). Odtud vše přichází darem, v okamžiku, kdy to pro to dozrajeme. Darů je nespočet, tak jako granátových zrnek. Nic podstatného nelze v životě minout. Proto stačí se uvolnit a vrostle být. Granátová šťáva se stáčí sama. Zraje ze slunce a země ve správný čas plná nejlepších látek a vitamínů. To dobré přichází stále, když se za ničím neženeme. Španělé vysedávající na vyhřátých pláccích u dobrého jídla s dobrými přáteli to dobře vědí.

Příště vám povím, jak jsem oněměl úžasem, když jsem vešel dovnitř paláce v Alhambře. Zazpívám jí chválu.