Agrigento a Catania

4. den

Novodobé italské Agrigento leží pár kilometrů od údolí chrámů, pozůstatku řeckého Akragatu. Domečky jsou zaryté do prudkého svahu a nabízejí spletitou síť uliček. Na balkónech vlaje voňavé prádlo, nad ním vymydlená modrá obloha a na obzoru modré a tyrkysové moře. Je duben, teplota kolem dvaceti stupňů a turistů jen na prstech jedné ruky. V uličkách líně odpočívají kočky a staré babičky se pomalu šunou na nákup nebo sledují cvrkot z balkónků. Vyšplhal jsem se až nejvyššímu chrámu Basilika di San Gerlando. Výhled stojí za to. Na jedné straně se doširoka rozprostírá vnitrozemí Sicílie, sopečnaté a zeleně špičaté a plné políček a skal. Na druhé moře. Obdivuji se z výšky věže umění stavitelskému a jejich neskonalé dřině. Ta si nijak nezadá a dřinou na vybudování chrámu Jupiterova. Ten byl sice asi 5x větší, ale tato bazilika je zase na kopci.

 

Ještě mě přitáhl klášter Cisterciáků sv. Ducha. Panuje tu středomořský božský klid s pomerančovníky. Ostrůvek míru stejný jako kdybychom byli v Andaluzii, Kypru nebo Istanbulu. Vkročím do jedné místnosti a chce se mi zase zpívat. Taková živá hudba tu tryská.  A opravdu, podél stěn jsou srovnané hudební nástroje.  Zde museli mniši muzicírovat. Ta italská muzikálnost je mi tak sympatická. Je to mládí a živost v pohybu, potřeba si hvízdat, božská radost, která se valí jako voda ve fontáně.  Tato živost proudí italskou žilou do Evropy, Německa a Rakouska, jinak by tam nahoře samou nadutou vážností snad zpráchnivěli.

To celé italské je nám tak blízké. Dlouho jsme s Itálií jako Rakousko Uhersko sousedili a ona v nás už dávno prorůstá. Jsou to naši sousedi jen přes pavlač, a jejich hvizdy a švihání hůlkou a hudební trylky a architektonická geometrie nás dávno nakazili, prorostli, oplodnili. To Španělsko nebo Řecko je už o dvě pavlače dál. O dva schody. Do Árménie schody tři. Do Itálie je to jen jeden schod a malinký. Naši krajánkové tudy brouzdali a italské zvyky domů přinášeli a italští šviháci, umělci a páni odjaķživa mírně čechraji naše (ženské) luhy a háje.

Itálie se Čechům podobá v té lidovosti, ležérnosti, smyslem pro uvolnění, kroužení a roztomilou malinkatost: horizontále, vůči níž Němci a Rakušané kontrují svou vážnou varhanní vertikálou. V bazilice jsem viděl rakouskou orlici. Sicílie prý jeden čas patřila Habsburkům.  I jazyk je tak prostý. Po pár měsících by se odposlouchal a automaticky přešel v používání.

Zatímco starověký Řím konstituovala energie neosobně organizujícího Saturnu a expanzivního krvelačného Marta tvořící dohromady něco jako pochodující legionářskou želvu čili v podstatě tank, moderní Itálie má enegie takřka zcela opačnou: Luna a Venuše v konjunkci někde na rozhraní Raka a Lva. Rozkošnické protahovaní se za poledního horka v blízkosti chladivé fontány, kde hořkost kávy dodá ten správný klidný podtón všem křehkým a proměnlivým sladkostem života. Snad je to princip enanytodrómie či kyvadla. Legie pozřela kočka.

Sedím ve vlaku směrem ke Katánii. Krajina se postupně mění v nížinu, která se otevírá východním směrem. Východní Sicílie mi připadá, že má jiný charakter. Připadá mi obyčejnější a s menším tajemstvím, zato úrodnější. Snad jsou tu i jiní bohové. Východní čast byla kdysi jedoznačně řecká (největší zde byly Syrakusy), zatímco západní čas hostila řecký Akragant a Himeru, kdežto další kolonie byly fénické nebo elymské. Ve východní části se nachází též sopka Etna, která se klene na sever od Katánie a její úrodnou nížinou.

Když prijíždím do Katánie, pročítám právě v Tajemném Eruskovi místo, kde Řekové zvítězili  nad Féničany a Etrusky u Himery, na počest čehož povstal ten nestydatě velký jupiterův chrám.

Barokní střed Katánie mi připomíná Cartagenu. A uvnitř baziliky Sv. Agáty mám pocit zbožné plutonskosti, kde se Al Pacino sklání před katolickym bohem, zatímco jeho pěšáci dělají pekelné čistky. Ve filmu ho zalévá zlaté světlo i ďábelská temnota.

O chvíli pozdeji vidím v jedne uličce malbu Lilith a o pár ulic dál vidím pohřební službu s krasně vyskladanými rakvemi. Uz mi chybí jen havran usednout na rameno.

Kamarád Jirka mi píše, že Sicilie slula přízviskem felix, coz znamená šťastná, úrodná i bohy obdařená. Ano, přesně to si myslím, že Sicílie je.

Na stole mi právě přistál sépiovo chobotnicový kornout a bílé víno, takové šťastné bílé víno, v baru Sirocco. Za chvili je u Sirocca fronta!  Catánie mi připomíná středověce špinavý Ankh Morporkh ze světa Terryho Pratchetta.

Cestou do ubytování slyším české slovo "dopr..", nějaký pár se dobývá do zámku. "Slyším češtinu," povídám. "Jé... nepozvem ho dál?" Vyměnili jsme si čísla a jestli spolu i zapaříme, se dozvíte zítra. Ještě spolu něco prožijeme.

Večer cítím při usínání přítomnost něčeho milého a neznámého. Zdá se mi to jako bohyně.  Nemá žádnou formu. Jen cítím, jakoby se to usmívalo a tajemnou, k ničemu nesrovnatelnou pokojnou radost. Dalo by se do toho tajemství nekonečně propadat a jakoby ji následovat. Snad je to Persefona? Snad Venuše? Patřily by k ní však černé perly.