V uličkách Palerma

2. den na Sicílii


Jsem druhý den v Palermu. Dnes jsem chtěl abstinovat, protože jsem včerejší noc propařil v hovorech s místními lidmi (mladík z Turina a tři středověké čarodejnice), ale magie jedné uličky mi přikázala: tady si sedni. 


Tak už tu sedím a piju Bloody marry. 


Je tu příliš mnoho nahých ramen a katedrály se nad tím místem blahosklonně nahýbají a lidé tu sedí v hloučkách i na chodníku. Rukama vykladají, cinkají skleničky a slova rozverně hladí dobrou stránku života. Že žít je zde dobře a že nikdo se nestará o zítřek, ten se o sebe postará sám; stačí vynést povlečení na zápraží a nechat ho na slunci vyvětrat. Přitom si něco zpívat, bručet a zpívat. Zde je hudba radost ze života, která sama dopadá na vaše rty. A blody marry je zatraceně dobrá, je v ní víc rajčatovitých rajčat než v naší rajské polívce. Je to nejlepší bloody marry mého zivota. Je mi jedno, že jsem celý den prospal; tady se život nedá minout. Ať je kterákoli denní doba, vždycky vás chytí. 


V protější výloze stojí vousatý umělec - starý námořník s baretem a opírá se rukama plných prstenů o sklo výlohy. Zírá na mě. Nepokouším se to pochopit; nějak to sem patří. 


Dívka přede mnou si kroutí černé vlasy a stejně tak se kroutí její bota s vysokánským podpadkem. Teď vstává a trochu vrávorá. Víc vám o ni nestihnu napsat, protože než dopíšu tuto větu, tak se svojí partičkou odchází.  Číšník přetře stůl a už si usedá nová partička.


U jiného stolu, kde sedí královna nahých  ramen, se rozbila sklenička a osazenstvo tomu se smíchem tleská. Asi je to tady dobré znamení. Jiná dívka ukazuje do výlohy a umělec jí ukazuje na své výtvory: jsou to lebky. Stojí ve výloze plné lebek na provázku.  Ale ne, než jsem to napsal, už sedí před výlohou a dává se do řeči s děvčaty.  Jedna odchází, druhá jde za ním podívat se na tajemství lebek. Mizí za zataženým závěsem, odkud proudí červené světlo. Aha, to nejsou jen lebky, ale různé masky. Asi to bude muzeum loutek.


Bloody marry pořád ještě chutná jako esencielně božský výtažek z rajských jablek, vedle něhož naše polévky působí jako nedotažení žebráci. Ulice je plná žlutého světla ze spousty žároviček. Je jako z jiného století, kdy se ještě svítilo petrolejem.


Zítra me čeká Agrigento na jihu ostrova. Proč Agrigento? Protože v letadle, když jsem přistával, mi znělo Agrigento, Agrigento. A tak se neptám proč: prostě tam jedu. Jestli mě něco Sicilie učí, tak je to: nehledat neviditelnou šifru pod talířem (iNtuice), ale vychutnat si to božské, co leží na něm (Smysly). 


O včerejší noci vám nic neřeknu, zůstal mi z ní jen kousek básně. A jak říká Nefertiti Sinuhettovi: "Ale Sinuhette, včera bylo včera a dnes je dnes!"


Řekl jsem vám jen tolik, kolik se stačilo přihodit za ten díl času, který odměří jedna zatraceně dobrá bloddy marry.


Kdybych měl namíchat drink vystihující atmosferu této uličky (via Alexandro Paternostro), bylo by to: kousek Istanbulu na začátku 20. století, stejný kousek Benátek a nakonec dolít dvojnásobným dílem Provence.


Myslím, že když se díváme na něčí tvář a kloužeme očima po jednom malém a nám sladkem úseku sem a tam, uvidíme v tom detailu celého člověka tak, jak ho máme rádi.  To samé s jeho dlaní a prsty. A tak je to i s touto uličkou Palerma a tímto dílkem času.


Vidím zase umělce za výlohou s marionetami. Je tam s tou dívkou a roleta se zatahuje k zemi tak, že mi oba zmizí z očí. 


Barman:

Do you want one more?

Yes.

Do you like it?

Yes, I like it.





Komentáře

Oblíbené příspěvky