Z Palerma do Agrigento

3. den na Sicílii

Když cestuji, je mi tak lehce a svobodně.

Mám jen malý batoh, nikomu nic nedlužím a nikdo nedluží nic mě. Mám jen nic a to nic neváží a nic nestojí. Fouká vlahý vítr od moře a hlavní nádraží v Palermu mi slibuje krásnou cestu přes hory do Agrigenta. Svět je jako jemně rozčeřená hladina před vyplutím modrobílé lodi.

Palermo se skládá z plácků (jako renesančně barokní Řásnovka), kde se střídají ty tiché s těmi, kde se křičí a směje a kde stoupá pára z dobrých jídel. Jedny se zavírají a druhé se otvírají, podle denní doby, ale všude stále proudí život. Kdybych měl někde propařit týden, bylo by to v Palermu. Všechna energie tu jde do pouhého žití a blaha této chvíle. (Mrhání energií směrem k patosu a pýše Italy už přešlo. Ta, co zbyde, zůstává snadnou rozkoší). Zde je svět horizontální (jako Venuše na lůžku), uvolněný, přitom plyne živě jako bystřina. 

Palermo je špinavé jako Balkán, ale prorůstá skrz něj mramor a moc Říma. Je tu cítit pradávná chuť bohatství, které tudy za tisíce let proteklo.

Itálie je totálně ESFP (extravertně smyslově pocitová improvizace). Pro nás Pčka je to totální pohoda.

Kdyby Itálie byla zvíře, byla by to kočka. Černá s bílou náprsenkou. Ta sicilská o něco drzejší a oprsklejší. Vrní a lísá se svým "čiao", ale pozor: je to pořád i tak trochu egyptská bohyně. 

Astrologicky je Itálie Venuše konjunkce Luna. Cestou z ložnice se přece můžete stavit ještě pro něco dobrého do ledničky. Třeba pro cassata siciliana, vkusně vykroužený smetanovo citrónový dezertík nebo pro arancino, což je svačinka v podobě zapečné koule s mnohým masovým či sýrovým překvapením uvnitř.

Z této říše dobrot ční normanské, byzantské, barokní a poloarabské stavby tak nějak mimochodem: nedělá se z toho takové haló jako jinde. No co, impéria prošla a padala, kus vznešena v tom je, ale ladných křivek je svět plný a o něco se milenci opírat musí, než se jejich polibek rozplyne.

Dědictví oněch staletí totiž není ukryto v stavbách, ale v italské duši, která ví, jak sladit všechna blaha života vedle sebe tak, že nevznikne něco, jako když pejsek s kočičkou vaří dort, vznikne naopak něco velmi vkusného a vyváženého, něco co je přirozené, nenucené a co má styl.

Ital je dalek toho, páchat na sobě jakékoli násilí. Možná vám to přijde jako banalita, ale opravdu to promyslete: k něčemu takovému dospět, je krásné a dobré.

Můj vláček se již zařezavá do vnitrozemí ostrova. Je (teď v dubnu) štavnatě zelené a neuvěřitelně členité: obří kopule střídají skály a malebná údolíčka, každý kousek je překvapivý. Krajina je též jakoby biblická a pastorální. Kopce a zeleň vybízeji tu zem pohladit jako chundelatou ovečku a zavrtat se do ní. Typické geometrické řady olivovníků střídají cypřiše a rákosiny nějak předznamenávající Afriku. Cestování vlakem je na Sicilii levné a pohodlné (10E/Palermo - Agrigento).  Průvodčí dokonce ani nekontroluje lístky.

Zástavba Agrigenta pripomíná pouštní sídliště v okrové barvě. Kousek za nádražím mě odchytla žebrající ne nehezká světlovlasá cigánka s děckem v náručí. Pohled jejích modrých očí byl přátelský a drzý, stírající rozdíl mezi tím, co možné je a co možné není. Aby rozptýlila mou váhavost pokud jde o příspěvek na její živobytí, ukázala mi prsa. Nejsem tvor neoblomný a 2 eura si zasloužila. Když jsem pak pospíchal stísněnými špinavými uličkami plnými odpadků a mršin koček směrem k vykopavkám, spěchala za mnou i s otcem dítěte. Vzdálenost mezi námi zkracovala. Nevěděl jsem, co mají za lubem: zda manžel svírá nůž nebo je v plánu další obchod. Ale ne, když jsem se ohlédl, manžel na mě jen radostně volal: my friend, gracia! Jsem rád, že jsem v Agrigentu tak rychle získal nové přátele a styděl jsem se za svou někdejší podezřívavost. 

V údolí chrámů mé srdce roztává. Je zde kousek od moře, vane silnější vítr. Je zde chrám Persefóny a Demétér. Zde děl jejich kult (znovuzrození a plodnosti vegetace). Persefóna je sice univerzální princip, tzn. je všude a současně mimo prostor a čas, ale současné je nějak hlavně tady, tady jí to patřilo, byla paní tohoto místa, zde byl jeji dům a jeji slavnosti.  A ona tu stále nějak je víc než na jiných ostrovech. A mě dozajista prosákla do mé první básně, kde se mi slila s černou madonnou. Za chrámem se nacházelo překrásné uměle vytvořené sladké jezero s labutěmi, jež obklopovalo soustavu chrámů, z druhé strany než moře. Má představost kulhá, abych si tu krásu svedl celou představit. Ale jako jsme v Egyptě v údolí kralů, tady v někdejším 200tisícovém Akragatu jsme v jednom z center řeckého světa. Zde se obřady a chrámy lichotilo bohům, až celí zrůžověli a zezlátli.

A věřím, že ani bohové nezůstali obyvatelům nic dlužni, a přivolávali kolem 500BC nehoráznou prosperitu, aby o to větší chrámy byly zbudovány a o to tučnější oběti voněly do nebes.

Sedím v rozbořeném chrámu boha Dia. Kdysi byl pateticky a nestydatě obrovský (největší stavba v dórském stylu), tvořený obrovskými mužskými 8m postavami, které střídaje se se sloupy držely klenbu. Chrám byl postaven na počest vítězství nad Féničany. O co dnešníma očima tehdy šlo? O rozdělení obrovských zisků z kolonizace středomoří.  Všechny ostrovy nebyl nutné obsadit; bylo nutné je připojit do obchodní sítě.  Akragat znamenalo připojení velkého kusu velké tučné krávy jménem Sicílie. Finanční toky musely být nestydaté, držel je omezený počet vládnoucích rodin a jejich přebytky šly dílem na další expanzi, dílem na nestydatou reklamu - gigantické chrámy viditelné do dáli všemi proplouvajícími koráby. Ty se zde zastavily a ve zbožné úctě zase cálovaly a směňovaly.

Šlo o prestiž.  Ale ta se nevylučovala se zbožnou úctou a vytržením na to určené kasty kněžích.

Nad rozvalinami vane prudký vítr a staré koráby by jistě lichotivě čechral. Na obřím oltáři bývalo prý během jedné slavnosti (která zahrnovala sportovní zápolení a bankety pro cizince) obětováno 450 býků a více. Zeus musel být tou libou vůní opravdu polichocen. 

Chrám Demétér a Koré