Perla jménem Syrakusy

5. den na Sicílii

Na Syrakusy jsem si přivstal. Vychází zlaté a oranžové slunce nad mořem, je 6.30 a vláček mě již veze z Katánie do Syrakús.

První mé kroky vedou k chramu Apollónovu. Ranní slunce prosvítá skrz palmy. Říká mi: jsem tvář východu. Hledím na východ a vítám řecké loďstvo. Jsem bůh mírných, spravedlivých vládců a moudrých věšteb. Jsem mírnost v rysech mladého muže.  Uprostřed chrámu mezi dórskými sloupy polehává černá kočka. Pred vším ostatním je ale Apollón stejně jako všichni ostatní bohové nesmírné, krásné blaho. Bohové se jen liší jakostí onoho blaha. Bohové jsou různě chutnajicí blaho, chvění, přírodní pohyb. Až potom jsou tu obrazy, symboly a přiřazení nějaké funkce. To už je to nižší uchopení bohů, které se všude dočteme.

Jdu stále rovně sluncem prozářenou uličkou připomínající lehce Benátky víc a víc na východ. Najednou stanu u moře.  Divoké bílé vlny narážejí na kamenný val jako rozeběhlí koně. V chřípí cítím sůl a mořský chlad se mísí s oranžovozlatým horkem dopoledního slunce. Raduji se a rozplývám se štěstím. Jsem svobodný a šťastný. 

Chci si pamatovat barvy tohoto moře, až jej budu malovat. Tolik odstínů mezi modrou, zelenou, petrolejovou a šedou

Za Syrkusami se tyči vůči blankytnému nebi fotogenická Etna s bílou čepičkou v optimální uctivé vzdálenosti. Jádro antických Syrakus je zbudováno na kamenném ostrově a je spojeno s pevninou mostem. 

Přímo v historickém městě lze sestoupit po schůdkách až do moře. Vstoupím do vody. Přicházejí najednou 3 velké vlny a ve mžiku jsem celý promáčený a směju se. Mám dnes svátek, vlny mě hezky pozdravily. Lehám si na kameny a sluním se, bezmezně šťastný. Dnes mám dostaveníčko s Apollónem a jeho paprsky a Poseidónem a jeho načechranými koníky. Jaké to lázně! Po pár hodinách slunění  si zaklikávám na tomto syrakůském ostrůvku (Ortigia) pěkné ubytování.  Tady se  chci minimálně celý dnešek toulat a slunit. Černý roztomilý pejsek se srdíčkem na obojku si na mě dává hlavičku a chce hladit. Zero, pojď, volá štěnátko italská malá slečna, ale Zerovi se nechce.

Už chápu ty řecké sochy chlapců (kúrós) z archaického období. Ony vyjadřují svým úsměvem ten stav homeostáze a jednoduchosti, v kterém právě jsem.

Když jsem poprvé četl Turmse Nesmrtelného (Tajemného Etruska), bylo mi sedmnáct a procházel jsem se Efezem (kde do Turmse uhodí blesk). Láska k tomu všemu řeckému mi zůstala. Jak rád ho znovu čtu, zde na Sicílii. Jestli jsem jiný? Tehdy jsem byl něčím vážnější s melancholičtější. Nyní mi bude 42. Myslím, že je to pro mě lepší věk. Plody mé duše již vydávají šťávu a ta je věčně čerstvá. Kus té melancholie mi však zůstal, a to je dobře.  Všechny odstíny do sebe prorůstají a to vše jsem já.

A to, co píšu, je má stopa v písku na písečné pláži.

Až si pozdějším věku budu toto číst, bude to stejné, jako když si Turms prosévá mezi prsty své kamínky.

Do moře kousek přede mnou se šla občestvit půvabná ruská blondýnka a když jsem viděl její zlaté vlasy na pozadí tmavě modrého moře v kontrastu zástupu výhradně tmavovlasých italek, pochopil jsem, proč Afrodíta řeků musí být plavá: ta kontrastní mimořádnost je to božské.

Je tu krásných 25 stupňů, kousek po poledni a není jiného místa, kde bych si nyní přál být, než u moře v Syrakusách v Sicílii Felix. 

Jinak myslím, že když se člověk opije, jako já první noci, a podívá se skrze mnoho mužů a žen nějakého místa a dovolí, aby mu ty tváře a gesta splynuly v jednu jedinou, tak vlastně uvidí bohy a bohyně té krajiny. Tak vznikla báseň prvního dne. Ale podílely se na ní i obrazy z galerií, muzeí a řeckých váz. 

Zároveň, všechny bohy, které "vidím", prostupují vlastně též mnou, neboť my jsme jako lidské bytosti jen interferencí jejich sil. Jako tkalcovské stavy nebo nádoby na víno. 

Kyprá italská brunetka se právě predklonila a poskytla mi vyhled hodný bohů. 

V ruce mám béžový hladký oblázek. Nechám si jej jako vzpomínku na tento den. A doma jej pomaluji tyrkysem.

Syrakusy jsou perlou středomoří. Jen odtud vyplout. Chvála Apollónovi.